Fantom s rudou kravatou (Trubač – kapitola 2)

Stručné shrnutí: Celebrity v Palais Garnier děsí atentátník s plastickou trhavinou. Něco se ale nepovedlo, k explozi nedošlo. A muž s výbušninou prchá před spravedlností…

..................

Davová hysterie v centru Paříže? Opera Palais Garnier zažila podobný zmatek už jednou. V roce 1896 se zřítil do jejího hlediště špatně upevněný sedmitunový, křišťálový lustr. Roztříštil se na tisíce kusů. Jednu ženu zabil, další návštěvníky těžce zranil a všechny ostatní k smrti vyděsil. A lidé začali šílet. Stejně jako teď.

„Au secours! Pomoc!“ křičí v lóži vedle nás tělnatá dáma se šňůrou perel kolem krku. V nafouklé bledorůžové róbě vypadá jako přezrálá tykev. Hrabe se ze svého místa přes hromadu popadaných křesel. Úspěšně. Také my opouštíme sedadla. „Tudy! Doprava,“ velím naší malé skupince. Snažíme se dostat ke Grand Escalier – Velkému schodišti, ale není to snadné. V divadle panuje nepředstavitelný chaos. Chodba je přecpaná utíkajícími, klopýtajícími a padajícími lidmi.

„To je hrůza,“ hodnotí Sonja situaci, když se konečně dostáváme do rozlehlé novobarokní dvorany. Po několika širokých mramorových schodištích sbíhají dolů davy lidí, připomínající valící se kynoucí těsto. Následujeme jejich příkladu. U průchodu do Amphitheatre – Baignoires – Orchestre nás ale Veronika zastavuje v letu. „Hele, to je on! Ten chlapík z pódia,“ ukazuje překvapeně na muže s rudou kravatou. Pluje v davu přibližně tři metry vedle nás, pod sochami Tragédie a Komedie. Už se neusmívá. Má ve tváři výraz štvance. Prodírá se davem a přitom se snaží být neviditelný. Tohle je skutečná tragikomedie! Vlk se zamíchal mezi ovečky! Nevědomky ho přijaly do stáda. A on i ony mají stejný cíl: uniknout.

Dravec to ale bude mít těžké. „Támhle je, odřízněte mu cestu!“ vyhupuje se na světle hnědý rám schodiště nad námi několik mužů z ochranky. Odrážejí se, seskakují dolů. Z druhé strany je ve stejném okamžiku následují jejich kolegové.

Slavný Fantom opery Gastona Lerouxe by v tuto chvíli nejspíš zamířil do podzemí, pod auditorium. V legendárním příběhu, který se odehrává právě v Palais Garnier, setřásá znetvořený hlavní hrdina pronásledovatele v labyrintu chodeb, sklepů, šachet, propadlišť, tajných dveří, kanálů a jeskyň hluboko pod hledištěm a jevištěm. Uniká do svého hájenství s podzemními jezery a podzemní řekou Grange Bateliére. Zajímavé je, že se i skutečná budova vypíná nad podobným vlhkým bludištěm zasahujícím pět pater do hlubin.

Chlapík s rudou kravatou se ovšem na rozdíl od románového hrdiny spokojuje s útěkem k hlavnímu vchodu. Jeden skok! Druhý! Třetí! A nechtěný kotoul! Valí se po dvaadvaceti schodech do přízemí, přebíhá krátkou plošinu, seskakuje po dalších deseti schodech do Grand vestibule, sprintuje dokořán otevřenými hlavními dveřmi a… už je na rušném náměstí před budovou. A… my s ním! Dav nás vytláčí do kriminálníkovy těsné blízkosti, málem do něho vrážíme. „Áááá! Dominik Baso!“ poznává ve mně unikající bývalého televizního reportéra QTV. Překvapuji ho. Vyvádím z míry. A možná ještě víc než před chvílí neuskutečněná exploze. Proč? „On to tak chtěl. Já to tak chci!“ opakuje muž s kravatou podivná slova z jeviště. „Přeje si smrt! Mesiáš touží po krvi!“ zdůrazňuje jako blázen svoji zřejmě nejdůležitější myšlenku. Vteřinu, dvě, si hledíme z očí do očí. Jako dva solné sloupy. Realitu nám připomíná až prudce brzdící Renault Koleos, zastavující u chodníku. „Dělej, nastup si!“ pobízí řečníka jeho řidič. „Nepovedlo se to,“ otáčí se k němu uprchlík a skáče na přední sedadlo. „To vidím!“ šlehá po nás šofér zdrcujícím pohledem a dupe na plyn. Mohutný automobil ihned akceleruje. V hodině dvanácté. Na rozjíždějící se vůz už totiž dopadají i dobíhající strážci zákona. Hups! Hups! Jeden neúspěšně sklouzává po zadní kapotě, druhý se alespoň zoufale zachytává zadního stěrače. Koleos ho za sebou táhne jako hadrovou figurínu. Muž se ale zvládá držet jen chvíli, „Au!“ pouští se pronásledovatel a rozbíjí si bradu o silnici. Naštěstí ne vážně. Na dnešní večer bude mít ale bolestivou vzpomínku.

Na pulzující podzimní Paříž se pomalu snáší noc. Světla ujíždějícího vozu mizí mezi stovkami dalších na Avenue de l´Opéra. Blikají, mihotají, rozplývají se. Jako kdyby nikdy neexistovala. Jako kdyby se dnes večer při kouzelnickém galapředstavení mistrů magie vůbec nic nestalo. Zanechávají nás společně se stovkami vyděšených hostů na prostranství před divadlem. Se zmatkem v hlavě a spoustou otázek. Co tohle všechno mělo znamenat?