Ráj na Zemi a žirafa na stropě (Kniha zázraků - kapitola 55)

Stručné shrnutí: Hlavní hrdinové plují na schůzku s tajuplným Mužem z hobití nory...

..................

Konejšivý proud jihočeské Lužnice nás nese do náručí panenského lesa. Splouváme legendární Starou řeku! A užasle pozorujeme okolí. V tomto úchvatném kusu Země uprostřed Evropy jakoby neplatily zákony času. V jaké jsme se ocitli době? V Devonu? Karbonu? Permu? Triasu? Juře? Křídě? Paleogénu? Neogénu? Po nejmodřejší obloze plují oslnivě bílá oblaka. Korunami mohutných, šumících stromů pronikají dolů sluneční paprsky. Polední slunce kreslí v křišťálové vodě zlatavé obrazce. Míjíme rozehřáté písečné ostrovy, proplétáme se uzoučkými mechovými zátočinami. Řeka, říčka tu plyne naprosto svobodně. Volně. Po svém. Nikdo jí nebrání, nikdo jí neporoučí. Tato místa ještě člověk nestačil zničit.

Na prozářenou, vonící paseku na levém břehu toku vstupuje majestátní pravěký slon. Deinotherium. S nezvykle dolů obrácenými kly. Jako v obrazu Zdeňka Buriana. Ochutnává větvičky mladých, šťavnatých jív. Nebo že by ne? Obří vážka Anax imperator, pán, vládce, už je ale skutečná. Má rozpětí jedenáct centimetrů! Prolétává nad vodou jako blesk devadesátikilometrovou rychlostí. Vzápětí se zastavuje v letu, vyčkává, prohlíží si nás podivuhodnýma očima, horními zaostřuje na dálku, spodními na blízko a usedá pokojně na špičku našeho člunu.

Sonja a já plujeme jako vždy v čele konvoje. Pionýři objevující nové světy. V dalších lodích nás následují nejlepší kamarádi. Petr Paska s dvoumetrovým přítelem Patrikem, amatérští herci Nikola s Juditou a Marek s Klárkou a hudební šaman Ricky s tichou básnířkou Ninou. Kompletní Stínová společnost – Shadows company. Konvoj uzavírá kameraman QTV Franta Houska s produkční Veronikou.

„Pozor na ten padlý kmen. Objedeme ho zprava,“ velím a kormidluji kolem další překážky. „Yes captain,“ odpovídá poslušně nejkrásnější plavčík na světě. Musím Sonju v duchu pochválit. Tohle zhýčkané stvořeníčko, zvyklé doposud pouze na život mezi londýnskou smetánkou, se uprostřed divočiny Jižních Čech hrdinně prodírá houštinami. Má láska pádluje poprvé v životě. Vůbec jí to nejde. Ale snaží se. „Přitáhni se. Kontra. Vpřed!“ Kapičkami vody ji schválně cákám na holá záda. Zlobí se. Jako malý čertík. S chutí mi ale šibalské, hastrmanské kousky oplácí.

Krajina kolem nás se pozvolna mění. Klikatá říčka pomalu opouští přítmí prastarých velikánů a rozlévá se více do šířky. Vplouváme do nekonečného rákosového království. Kolébá se a šumí ve větru. Nad hlavami nám létají rackové. Cítíme, že se blíží něco velikého. A pak…

„Moře! Poprvé jsme viděli moře. Bez konce. Jeho velikost nás ohromila. Tam někde v dálce, v dobách, které si ani nedokážeme představit, tam byl počátek všeho tvorstva. Tam se zrodil život.“ Díváme se na svět očima hlavních postav legendárního filmu Cesta do pravěku. Lužnice před námi ústí do rybníka Rožmberk. Největší vodní plochy široko, daleko. Dobrodružství filmových hrdinů na pobřeží pravěkého moře končilo. Fantastické je, že to naše stále teprve začíná. Vydáváme se napříč vodní plochou vstříc dalším zážitkům. Konvoj kánoí míří k obzoru jako sada perel navlečených na šňůrce.

Největší rožmberský rybník ve střední Evropě má úctyhodnou rozlohu čtyři sta osmdesát devět hektarů. V 16. století byl dokonce ještě dvakrát větší. Navrhl ho Jakub Krčín z Jelčan. Zvláštní člověk. Geniální rybníkář, tajuplný alchymista, ale i smilník, tyran a necita. Na svém domě měl namalovanou opici a v erbu zeleného papouška. Dával rybníkům nezvyklá jména. Počátek, Potěšil, Pamatuj, Skutek, Krvavý, Nevěrný. Psal verše a sváděl přátelům manželky. Jedna z hříšnic prý dokonce skončila zazděná ve zdi tvrze ve Svébozích. Krčín byl neobyčejně krutý k poddaným. Z pacholků div nesedřel kůži. Podle pověsti prý proto musí dodnes jezdit za sychravých nocí s vozíkem taženým černými kocoury v úžlabině mezi Rožmberkem a Kaňovem. V místech, kde dřív stávaly šibenice.

Temné příběhy, ale už dávno odvál čas. Je den. Svítí slunce. A nám je blaze. „Vyzkoušejte vodu!“ „Je teplá jako kafe!“ vybízejí nás Petr s Patrikem. „A je tu mělko.“ „Jenom po pás. Tady se nikdo neutopí,“ cachtají se už ve vlnách Nikola s Juditou. Přidáváme se. Šipky ze člunů skákají i ostatní. Marek s Klárkou, Ricky s Ninou i František s Veronikou. Blbneme jako bezstarostné, rozpustilé děti. V soukromém, vyhřátém brouzdališti uprostřed oceánu. S blankytnou, azurovou oblohou nad hlavou, s modrým zrcadlem pod ní a kolem nás. Nic jiného neexistuje. Jen my, voda a nebe. Radujeme se ze života jako v neobyčejném, surrealistickém snu. Uvědomuji si, že už jsem se právě svým způsobem ocitl v ráji. Na nádherném místě, s nádhernými lidmi. S přáteli, které mám rád, s dívkou, kterou miluji. Potřebuji vůbec, aby mě znovu navštívil mesiáš? Lpím na jeho novém zjevení? Ano. Těším se. Moc! Má mi toho ještě tolik co říct. Zároveň mě ale hřeje pocit u srdce, že jsem už sám během posledních několika dnů pochopil mnohé z odvěkých, vznešených pravd. Sám pozvolna nacházím klíč k lidskému štěstí.

„Jedém!“ Odpolední, vodní dobrodružství pokračuje další kapitolou. Přepluli jsme moře, přetahujeme čluny přes dvanáct metrů vysokou rožmberskou hráz. Je dva kilometry dlouhá. A rostou na ní čtyři sta let staré duby. „Dominiku, podívej. Jsou úplně stejné jako kolem našeho altánku,“ červená se má kráska. Líbám ji na rty. Oba si živě vzpomínáme na lechtivý podvečer u anglického Grey fox castle.

Žluté plastové Vydry jsou prakticky nerozbitné. Spouštíme je z kopce jako po tobogánu. Za Sonjou poskakuje na špagátu i její nový talisman. Krokodýl Bubu? Kdepak. Umělohmotná kachnička. Žofie. „Ať si neošoupeš bříško,“ radí jí má láska s komicky zdviženým prstem. Podobnou kačenku prý měla ve své koupelně i anglická královna Alžběta II. Spatřil jí prý u ní jeden z techniků.

Naše vodní putování se pomalu chýlí ke konci. Spoustu pamětihodností podél Lužnice si rádi prohlédneme příště. Renesanční Třeboň pánů z Rožmberka, kde pořádal starý známý pražský mág Edward Kelley s Johnem Dee spiritistické seance, žirafí kůži na stropě vlkovské hospody, saharský – písečný přesyp za Kozím vrškem, sprchy ve tvaru UFO v kempu Pohoda i další kuriozity níž po proudu. Teď nás zajímá důležitější objekt. Ještě kilometr, ještě poslední zákrut a… „Támhle to je,“ upozorňuje nás Petr Paska. Podivuhodná zahrada na břehu řeky vypadá na první pohled divoce. Nespoutaně. Kvetoucími keři porostlé kopečky střídají květinami posetá údolí. Že se díváme na luxusní vilu, nám dochází až vzápětí. „Hele, támhle má okna!“ „A támhle dveře.“ Neobyčejný dům skutečně připomíná prvotřídní hobití noru Bilbo a Frodo Pytlíka Johna Ronalda Reuela Tolkiena. Dokonale zapadá do přírody. Dorazili jsme na správné místo. Přirážíme ke břehu, vystupujeme z lodí, vydáváme se vzhůru. Jsme jako na trní. Těšíme se na očekávaný dýchánek. A na odpovědi na řadu otázek.