První stopy (Kniha zázraků - kapitola 2)

Tamhle! Támhle je! Zpovídáme očité svědky na Karlově mostě a... vyrážíme za mužem s kapucí!...

„Vypadal hodně zvláštně. Důstojně. Byl vysoký a štíhlý. Měl na sobě mikinu s kapucí nasazenou hluboko do čela. Pod restaurací se otočil k hostům na terase, pak zpátky k vodě a pak normálně šel. Tímhle směrem. Šel po hladině jako Ježíš Kristus!“ Elegantní dáma v bleděmodrém kostýmku je zjevně vyvedena z míry. Po několika větách, které nám svěřila na kameru se třese po celém těle. Manžel ji usazuje zpět do křesla. „Napij se minerálky miláčku.“ „Děkujeme. Franto máš to?“ Kolega kýve hlavou. Musím se znovu usmát. Nestihl se obléct. Stojí s kamerou na chodníku jenom v sandálech, plavkách jakoby ukradených z muzea a narychlo oblečeném tričku s nápisem I love you Chroustovice. Tam se Franta narodil.

Spěcháme ke Karlovu mostu. „Welcome in Prag!“ hlásají pestrobarevné pohledy. Prastará stavba se koupe v tisících vlnkách ve Vltavě. A v oranžové záři podvečerního slunce. Základní kámen mostu položil vladař Karel IV. už v roce 1357. 9. 7. Přesně v 5.31 hodin ráno. 1, 3, 5, 7, 9, 7, 5, 3, 1. Vybral si magický sled lichých čísel.

Zrychlujeme krok. Po vitrínkách s keramickými suvenýry poskakuje opička. V klaunských šatech. Sama. Nikdo nepostává ani u modelů staroměstského orloje, zvonků z Lorety, portrétů Rudolfa II. ani sošek Golema. Všichni Pražané, prodejci suvenýrů i stovky zahraničních turistů se nahýbají přes jižní zábradlí mostu. Vzrušeně debatují. Míříme k nim.

„Lidi, to byla síla! On vyšel přibližně z támhle těch míst, jak jsou na břehu ty slunečníky. Nejdřív jsem si ho moc nevšímal. Ale pak mě to zaujalo. Šel po vodě s vysoko vztyčenou hlavou. Jako nějaký hrdina,“ popisuje nám svůj nevšední zážitek pihovatý malíř podobizen. Kamera tiše vrní. Malířův obraz zůstal nedokončený. Jeho model, plavovlasá turistka výklad doplňuje: „Prošel pod námi ve vzdálenosti asi dvacet metrů od mostu. Lidé na něj volali, ale on šel klidně dál. Až na druhý břeh.“ Spěcháme po kamenném dláždění směrem ke Kampě a Malé Straně, stejně jako desítky dalších lidí. Češi, Slováci, Němci, Holanďané, Australané… Ale kudy dál? U břehu jakoby stopa tajemného muže končila. Tamhle se něco děje! Pod stromy se shromažďuje hlouček debatujících. „Mám ho natočeného, podívejte se!“ Divoce gestikulující turista ukazuje okolostojícím vzácné záběry. Obraz se trochu třese, ale jinak je zcela zřetelný. Na displeji kamery je vidět zábradlí Karlova mostu obsypané lidmi. Beze zvuku otvírají pusy, mávají rukama, volají, křičí a nahýbají se dolů. Rychlý švenk na hladinu řeky. A… To je on! Konečně ho vidíme na vlastní oči. Po hladině kráčí vysoký, hubený muž v mikině s kapucí a dlouhých kalhotách. Majestátně. Vznešeně. S nadhledem. Vzrušení lidí okolo sebe nevnímá. Je jakoby z jiného světa. Ignoruje přírodní zákony. Jde jistou, pevnou chůzí po hřebenech vln. Kameraman se snaží zachytit ještě víc. Najíždí na detail, ale kamera je už tak roztřesená, že se postava ztrácí z hledáčku. Kde je? Tady! Rozjezd a nový nájezd. Muži skutečně není vidět do tváře. Blíží se ke břehu, elegantním švihem vyskakuje na zídku, přichází blíž, ještě blíž, prochází těsně kolem kameramana a… Mizí za rohem domu. „On šel těsně kolem mě! Mohl jsem se ho dotknout. Mohl jsem mu podat ruku. Ale neudělal jsem to! Proč jsem to neudělal?!“ Turista je v šoku. Chytá se za hlavu. Zmateně se otáčí kolem sebe. Kroutí hlavou. „Proč? Proč?“ Jeho přátelé se ho snaží uklidnit. „No tak, to bude v pohodě,“ poplácávají ho po ramenou.

Přistupuji k hloučku. Snažím se nasadit přívětivý tón. Nechci kameramana ještě víc vyvést z míry. „Dobrý den. Jsem Dominik Baso z QTV. Půjčíte nám ty obrázky? Odvysíláme je v hlavních zprávách. Dostanete dobře zaplaceno.“ Turista hluboce oddychuje. Po chvíli Frantova dalšího přemlouvání přeci jen kýve hlavou. Super. Jsem spokojen. Tyhle záběry mají cenu zlata. Napadá mě, že teď do redakce mohou volat i další náhodní amatéři. Možná scénu zachytili i z jiného úhlu. Z mostu, z protějšího nábřeží nebo odjinud. Reportáž se pomalu klube na svět. Jen tak dál.

Kolem naší skupinky náhle probíhá parta výrostků. „Viděli ho u Čertovky! V Hroznové ulici!“ Překvapeně zdviháme hlavy. Události nabírají další, nečekaný spád. U Čertovky? To je přeci blízko! Takhle ho chytit! Zeptat se ho přímo, jak to dělá! To by bylo něco! V mžiku průzkumníky následujeme. Stejně jako dav dalších zvědavců. Malou Stranou se rozléhá dupot stovek nohou. Utíkáme labyrintem křivolakých pražských uliček po stopách novodobého Ježíše Krista.