Hon za přízrakem (Kniha zázraků - kapitola 3)

Tajuplný Široko, Zvětšenina, skokan do jiných století Bob Beamon a trepky výstředníka...

Tajuplné křivolaké uličky a hon za neznámým cílem. Hlavou se mi míhá vzpomínka na Rychlé šípy Jaroslava Foglara. Také oni probíhali podobnými místy. Hledali legendární hlavolam ježka v kleci, rozplétali tajemství létajícího kola a pronásledovali Široka: muže s bílou maskou na obličeji.

„Támhle je, vidím ho!“ Vytáhlý mladík z hloučku pronásledovatelů mává rukou směrem kupředu. Má pravdu. V úzké uličce pod jednou ze starodávných lamp se k nám otáčí mystická postava. Ježíš Kristus! Zírám na něj jako blázen. Také ostatní se překvapeně zastavují.

V tomhle muži dřímá něco velikého. Zdvihá ruku a kyne nám na pozdrav. Nebo na rozloučenou? Silueta se znovu otáčí a zdánlivě beze spěchu mohutným odrazem přeskakuje zahradní zeď. Tři metry vysokou! Frantovi padá překvapením dolní čelist. „Uff!“

I v očích ostatních pronásledovatelů se zračí úžas. Tohle ještě nikdo z nás nikdy neviděl. „Máš to?“ Obracím se na Frantu a ukazuji na kameru. „Kdepak, nestihl jsem to.“ Znovu se dáváme do běhu. Pod zahradní zdí neztrácíme čas. Jeden z turistů mi dělá stoličku a já se vyšvihuji vzhůru. V zahradě nikdo není. Připomíná scénu ze slavného filmu Michelangela Antonioniho Zvětšenina. Listy stromů pohupuje vítr. Podvečerní slunce kreslí na kmenech vrásčité stíny.

Seskakuji dolů. Ve Zvětšenině rozplétal špičkový londýnský fotograf Thomas v podání Davida Hemmingse údajnou vraždu. V květinami vonící zahradě na Kampě nikdo nikoho nezabil. Žuch! Žuch! Žuch! Na trávník za mnou jeden po druhém seskakují další pronásledovatelé. Franta mi seshora opatrně podává kameru. Pokládám ji do trávy. Jsme všichni potichu jako myšky. A pak se nám cíl našeho hledání znovu zjevuje. Stojí na zídce domu ve druhém patře přibližně sto metrů od našeho stanoviště. Jak se tam tak rychle dostal? Tohle nemohl stihnout žádný normální člověk! Postava s kapucí na hlavě pomalu kráčí až k okraji zdi. Otevírá se pod ní osmimetrová hlubina. Zouvá si sandály, které má na nohou. Ještě krok a…

Bosý muž se znovu neuvěřitelně odráží a skáče do prostoru. „Uááá!“ Jsme ohromeni. Zíráme na něj s ještě větším úžasem než před chvílí před zdí zahrady. Takhle nikdo neskáče!

V roce 1968 šokoval svět fenomenální atlet Bob Beamon. Na olympiádě v Mexiku doplachtil na hranici osmi set devadesáti centimetrů. Skočil a rázem bylo po soutěži. Posunul rekord ve skoku dalekém jako nikdo před ním. Let který právě sledujeme je ale přinejmenším dvakrát tak dlouhý. Muž ve vzduchu mává rukama a nohama. Kam asi dopadne? Míří přímo do oranžového kotouče zapadajícího slunce. A pak najednou… Mžik! Rozplývá se ve světle. Mizí. Proměňuje se v nic.

Nevěříme vlastním očím. Běžíme blíž. Pod zídkou, ze které se skokan odrazil nejsou žádné stopy po dopadu. Prozkoumáváme okolí. Opět bez výsledku. Muž jako kdyby se vypařil přímo ve vzduchu. Otáčím se znovu na kolegu s kamerou. Smutně vrtí hlavou. Nasazuje lítostivý výraz číslo dvacet sedm. „Franto! Já bych tě! Takový to mohl být záběr!“

Někteří z pronásledovatelů padají na kolena. Křižují se. Věřící i lidé právě obrácení na víru zdvíhají ruce k vroucí modlitbě. Z očí jim stékají slzy. Tiše odříkávají prastarý text: „Otče náš, jež jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi…

Stojíme, žasneme. Z jednoho z oken se na nás dívá přibližně dvacetiletá dívka. Má ve tváři zvláštní kouzlo. Panna Maria. Madona. Znovu a znovu se v duchu vracíme k posledním událostem. A pak nás něco napadá. Sandály! Vbíháme do domu, letíme po schodech, utíkáme po pavlači. Chceme získat důkaz, že se nám to všechno jenom nezdálo. Najdeme ho? „Tudy! Chodbou doleva!“ Na konci zídky skutečně nacházíme obutí záhadného skokana. Drží je v rukou vyděšená majitelka domu. Starší paní v županu si stejně jako my nedokáže srovnat v hlavě události několika posledních minut. Zmateně ukazuje na sandály. Pak směrem do prostoru. „Tady odsud skočil,“ vypráví. Je jako omámená. „Můžeme se na ty boty podívat?“ „Beze všeho,“ odpovídá. Zkoumáme je. Obracíme v dlaních. Úplně obyčejné sandály. V Praze se jich každé léto prodávají tisíce. Barva? Hnědá. Číslo? To úplně nejběžnější: čtyřicet dva. „Díky.“ Zamyšleně vracíme boty majitelce domu. Po chvíli natáčíme rozhovory s přímými svědky události i dalšími důležitými osobami. Máme zachyceno všechno, co jsme chtěli? Máme. Balíme fidlátka, míříme do střižny. Čas rychle utíká. Materiál je potřeba zpracovat a odtrasovat do ústředí. Večerní zpravodajství se nezadržitelně blíží. Stihneme ho?