Houpačka: Zákeřný polibek

Houpy-hou... Je tenhle příběh o kuriozním přivítání pravdivý? Nebo je to výmysl? Hádejte :o)

„Díky, že jsem zpět, sladký domove!“ nebo: „Miluji tuto zemi, které jsem se právě poprvé dotkl!“ Tak by se dal slovně vyložit působivý rituál, který provádí čas od času mnohá celebrita. Ano, ano, jde o efektní pokleknutí pod schůdky letadla a vroucí políbení letištní plochy, vykonané těsně před potřesením si rukama se slavnostně oblečenými členy uvítacího výboru. Ceremonie okázalá a navíc, pokud přiletěla skutečná osobnost očekávaná davy zvědavců a houfy novinářů i velmi fotogenická.

Ne vždy se ale podobný kousek musí vyplatit. Svého času se o tom přesvědčil samozvaný vládce středoafrického státu Banone, generál Abú Bakr Džibullah, vracející se domů ze série afrických mezistátních návštěv. Jeho vládní tryskáč nejprve několikrát zakroužil nad rodným letištěm s jasným vzkazem: „Už jsem tady, připravte se!“, vzápětí, za jásotu dobrovolně-nedobrovolně příchozích stovek lidí s mávátky, elegantně přistál, zaroloval k hangáru a zatočil na obvyklé čestné místo. To aby mohli letištní zřízenci hbitě přistavit k jeho dveřím pojízdné schody pokryté červeným kobercem a vládní orchestr zadout do trubek a zarachotit na bubny. „Vítejte doma!“ „Buďte pozdraven, náš vládče!“ zaznělo z rozjásaných tribun, dobrovolní i najatí fotografové se též činili a tak se Abú Bakr Džibullah, obklopen osobními strážci, pomalu a nespěchajíc objevil ve dveřích vládního speciálu, pokynul s vrozenou elegancí povinně šílejícímu okolí a pomalu sestoupil po schůdcích dolů až k čekající čestné gardě a nervózním, na čas opuštěným ministrům.

Co se ale dělo pak, už tak elegantní nebylo. Monarcha sice pod schůdky ještě stačil tradičně pokleknout, vystrčit poněkud neesteticky mohutné pozadí k nebesům, našpulit ústa, přiblížit svůj obličej k betonu, ale pak… Nečekaně zakoulel očima, mohutně nasál vzduch, hřmotně kýchl a… rozbil si nos o letištní plochu!

Jednu dvě, vteřiny bylo ticho. Vzápětí se ale ústřední banonské letiště hlasitě rozeřvalo. „Poplach!“ „Atentát!“ „Teroristický útok!“ zaječeli nejbližší svědkové a rozpoutali peklo. Ochranka se vyhrnula z letadla, málem sama sebe ušlapala na schodech, elitní střelci na střechách zoufale zamámali se svými puškami jako s větrnými mlýny a hledali narušitele a školní výpravy i najatí obyvatelé hlavního města přihlížející tomuto mumraji strašlivě po africku zaječeli.

Co se stalo? Co se děje? Proč leží veliký vůdce na letištní ploše v krvi a sténá? Kde je pachatel? Kdo tohle všechno způsobil?

Vyšetřování nešťastného banonského incidentu bylo dlouhé a únavné. A jak už to v některých autoritativních režimech bývá obvyklé, skončilo bez oficiálního oznámení výsledku. Proč? Nakonec se totiž ukázalo, že měl celý „atentát“ a „teroristický útok“ na svědomí obyčejný dvanáctiletý klučina. Využil situace, před zahájením vítací akce vešel na přistávací plochu a posypal beton nejkvalitnějším kýchacím práškem z nedaleké trafiky. Od strašlivé pomsty a obvyklé popravy nařízené zneuctěným nejvyšším vládcem ho zachránilo pouze, že se jmenoval Nefrim a že to byl potomek samotného Abú Bakra Džibullaha. Škodolibý synáček, který si vystřelil ze svého samolibého tatíka.

Vyluštění z minula: pikantní zajímavosti ze života malíře Zdeňka Buriana byly pravdivé :o)

P. S. Díky za všechny ohlasy: Zdeněk Burian bydlel v Praze nejprve ve Vršovicích, v roce 1928 se přestěhoval na Žižkov a v roce 1956 do vily v Podolí.