Sjíždění řek v dobrodružných knížkách a románech (světoví autoři)

Vory řítící se po hladinách podzemních toků do středu Země, skládací čluny stopující v neprobádaných končinách pravěké obludy, plavidla dobrodruhů ohrožovaná smrtícími šípy domorodců, ale i zabedněné sudy s otlučenými a úpícími posádkami nebo plovoucí akademie umění mezi okurkami – hlavní hrdinové dobrodružných knížek velmi často splouvají divoké toky v nejrůznějších plavidlech.

CHARON VEZE POCESTNÉ PO ŘECE STYX. Mytologická cesta do záhrobí vzrušovala umělce od nepaměti. Malíř Luca Giordano (1632 – 1705) vykreslil celý výjev dramaticky: řeka Styx je na jeho obraze divoká a nad nebohými vodáky mává zuřivá smrtka zubatou kosou.

O sjíždění řek se mohou čtenáři samozřejmě dočíst v mnohých klasických cestopisech, jako je například kniha Herberta Rittlingera, Sjížděl jsem dravé řeky (1949). Trampoty na vodě popisují humoristé jako například Jerome Klapka Jerome v knížce Tři muži ve člunu (1889), Vlastimil Rada a Jaroslav Žák ve Vzpouře na lodi „Primátor Dittrich“ (1969), Miloslav Švandrlík v povídkové knížce Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka (1973) nebo uznávaný klasik Zdeněk Šmíd v „české vodácké bibli“ Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (1979).

Nejenom mezi vodáky jsou ale mimořádně oblíbené především nejrůznější dobrodružné knížky o sjíždění divokých řek. Zde jsou některé z nejznámějších (nejprve od světových autorů):

Jules Verne

V románu Cesta do středu Země (1864) pronikají hrdinové Julese Verna skrz kráter islandské sopky Snæffelsjökull do podzemí, objevují dutinu s tekoucí řekou (prosvícenou jakousi „elektrickou září“ podobnou polární záři), vyrábějí si vor, usedají na něj a za týden urážejí údajně přibližně čtyři sta kilometrů. Při plavbě v hlubokém podzemí se mají čemu divit. Pozorují například obří houby vysoké jako domy, prehistorická zvířata – plesiosaury, ichtyosaury, mastodonty i pračlověka.

V knize Tajemství pralesa, známé také jako Osm set mil po Amazonce (1881), splouvají další Verneovi dobrodruzi jihoamerický veletok na mohutném obytném voru – Jangadě. Bojují například s aligátory, ale potápějí se ve skafandrech i pro ztracené šifry…

Podobnou cestu, tentokrát proti proudu dalšího jihoamerickém veletoku, absolvují učenci, padouch i slečna převlečená za chlapce, v románu Na vlnách Orinoka (1898).

V knize Lodivod dunajský (1908) splouvá bulharský vlastenec Sergej Ladko, v malé obytné loďce, nejmohutnější evropskou řeku Dunaj – takřka od pramene v Německu, až k ústí řeky do Černého moře. Vydává se za rybáře, protože je mu v patách slídivý policejní komisař Karol Dragoš.

Proti proudu „Řeky díků“, do hustého Leskovčího lesa, se vydávají hlavní hrdinové jedné z nejslavnějších Verneových knih – Tajuplného ostrova. Do svého plavidla – pirogy, nakládají zásoby na tři dny (nasolené maso, několik litrů piva a kvašeného nápoje, kamínka, dvě dřevorubecké sekyry, dalekohled, kapesní kompas, křesací pušky, karabiny, několik nábojů a trochu střelného prachu…), využívají příliv a od ústí Řeky díků vyplouvají na západ, za dobrodružstvím. „Pohled na břehy byl nádherný,“ popisuje Verne první dojmy cestovatelů. Proplouvají pod jilmy, limbami, ebenovými stromy s „podivně žilkovaným dřevem“, také pod blahovičníky i kolem balvanů a „ostrých“ skal. Objevují divoký špenát, ředkev, řeřichu, řepu i hořtici. Pozorují bažanty, leskovce, ptáky turako – příbuzné naší kukačce i vřeštící opice. „Řeka byla osmnáct až dvacet metrů široká a asi dva metry hluboká.“ „To je ostrov! Požehnaný ostrov!“ zvolal Pencroff.

Knihy Julese Verna ilustrovala celá řada kreslířů a malířů. Původní ilustrace najdete na webu:

http://jv.gilead.org.il/rpaul/

Karel May

Pádlo, člun a hurá na vodu? Hlavní hrdinové dobrodružných knih Karla Maye, možná trochu překvapivě, divoké řeky příliš nesjíždějí (i když jsou jinak, v divočině, jako doma). Využívají spíše kolesové parníky, plachetnice nebo domorodé veslice, ale občas usednou i do kanoe nebo se do řeky přímo ponoří.

Old Shaterhand, se ale prohání pod hladinou severoamerické Rio Pecos, už v prvním dílu Vinnetoua (1893). Při souboji s apačským bojovníkem Inču-čunou se nejprve vtipně vydává za neplavce a žuchne do vody jako nekňuba. Pak se už ale vyráží jako ryba a souboj slavně vyhrává: „Ve vteřině jsem pod sebou ucítil dno. Teď už přestávala hra a začínal skutečný boj o život. Odrazil jsem se ze všech sil a plaval pod vodou proti proudu, těsně podél břehu.“

Old Shaterhand neboli Kara ben Nemsí, nejpodrobněji zkoumá africký veletok Nil, a to i jeho divoký horní tok, jak popisuje kniha V Súdánu (1893): „Břehy byly porostlé hustým lesem. Hladinu často pokrývalo husté rákosí, ale nezdrželo nás, snadno jsme si jím razili cestu…“ Kara ben Nemsí lapá na horním Nilu bezcharakterní otrokáře, ale loví i nebezpečné hrochy: „Domnívali se ti čtyři černoši, že jsou před hrošicí bezpeční? Mysleli, že se nedostane dál než past? Jestli ano, pak se škaredě zklamali...“

Pravděpodobně nejdramatičtější chvíle na vodě, ale zažívá Kara ben Nemsí v Evropě, v dnešní Makedonii. Kniha Zemí Škipetarů (1892) líčí havárii přívozů, které se srážejí v rozvodněné řece Vardar: „Ozvalo se strašlivé zapraskání a člun se srazil s naší pramicí. Všichni jsme naráz vykřikli hrůzou – lidé na obou březích, čtyři mužové ve člunu i my. Znělo to jako jediný výkřik nesmírného děsu…“

Knihy Karla Maye ilustroval například Gustav Krum. Jeho kresby najdete na podrobném a neustále doplňovaném webu Jiřího Šimona:

www.daildeli.cz

http://www.daildeli.cz/ilustrace/06krum/02may2/57.jpg

http://www.daildeli.cz/ilustrace/06krum/02may2/66.jpg

http://www.daildeli.cz/ilustrace/06krum/02may2/87.jpg

http://www.daildeli.cz/ilustrace/06krum/01may1/05.jpg

http://www.daildeli.cz/ilustrace/06krum/01may1/14.jpg

http://www.daildeli.cz/ilustrace/06krum/01may1/84.jpg

http://www.daildeli.cz/ilustrace/06krum/01may1/93.jpg

V. A. Obručev

Podobně jako hrdinové Cesty do středu Země, Julese Verna, putují i hrdinové Plutónie (1915), Vladimíra Afanasjeviče Obručeva, nově objeveným průchodem v Arktidě do dutého prostoru, uvnitř naší planety, do míst, kde svítí malé Slunce – tzv. Plutón a žijí také prehistorická zvířata. Badatelé nejprve cestují, zachumlaní do kožešin, přes ledové pláně na saních tažených psy. Později se už uvnitř Země otepluje, oni narazí na potok – říčku – Mokšejevovu řeku a splouvají ji v praktických skládacích lodích. Na vodě zažívají řadu příhod. Překvapuje je šavlozubý tygr, obří mravenečník i druhohorní ještěři, zažívají drsnou tropickou bouři, proplétají se pásmem bažin, až nakonec vplouvají do sluncem zalitého oceánu uprostřed planety a cestují dál po jeho hladině: „Zamířili přímo na jih, k sotva viditelnému dalekému protějšímu břehu...“

Knihy V. A. Obručeva ilustroval například Zdeněk Burian. Jeho kresby a malby najdete na webu:

www.daildeli.cz

http://www.daildeli.cz/ilustrace/01burian/32pades02/19.jpg

http://www.daildeli.cz/ilustrace/01burian/32pades02/20.jpg

http://www.daildeli.cz/ilustrace/01burian/32pades02/35.jpg

J. R. R. Tolkien

Jaké to je splouvat Lesní řeku uvnitř tmavých zabedněných sudů? Pro čtenáře Tolkienova Hobita (1937) samozřejmě mimořádně veselé a zábavné, pro hlavní hrdiny knížky – nebohé trpaslíky, už méně. Po skončení plavby vylézají z vlhkých, dřevěných plavidel poněkud plesniví, spíše mrtví než živí, lapají po dechu a jsou omlácení ze všech stran (Peter Jackson, režisér filmu Hobit: Neočekávaná cesta (2013) ale tuto část Tolkienovy knihy uchopil po svém, jeho splouvání Lesní řeky – tentokrát v otevřených sudech – je akčnější, ale už ne tak vtipné).

Společenstvo Prstenu – hobiti Frodo Pytlík, Samvěd Křepelka, Smělmír Brandorád a Peregrin Bral, trpaslík Gimli, elf Legolas a hrdinové Boromir a Aragorn, si už v trilogii Pán Prstenů (1937 – 1949) užívají plavbu v daleko pohodlnějších elfích člunech. Naloďují se v čarokrásném Lothlórienu, splouvají Stříberku, aby pak vpluli i do Velké (nebo také Dlouhé či Táhlé) řeky Anduiny. Fantastickým zážitkem je pro všechny proplutí legendární soutěskou Argonath, kterou lemují dvě obrovské kamenné sochy králů Gondoru, Isildura a Anáriona (seděl na vrcholu jedné z nich – ve filmu Pán Prstenů: Společenstvo prstenu (2001) – slizský Glum, nebo neseděl?). Hrdinové dále pádlují přes jezero Nen Hithoel až k mohutným Rauronským vodopádům.

Původní ilustrace J. R. R. Tolkiena ke knize Hobit:

http://media0.wgz.cz/images/media0:51006f21e4e6a.jpg/Bilbo%20na%20sude2.jpg

http://media1.wgz.cz/images/media1:51006f1b8236a.jpg/Bilbo%20na%20sude.jpg

Ilustrace různých autorů k trilogii Pán Prstenů:

http://media0.webgarden.cz/images/media0:5103eeaa5437e.jpg/Teleri23.jpg

http://www.pinterest.com/pin/330873903843999349/

http://media1.webgarden.cz/images/media1:5103ee9b6b840.jpg/Newim.jpg

Igor Nosov

A ještě zajímavost: vodáky se stávají i malíčkové a malenky v pohádkové knížce Neználek v Kamenném městě, Igora Nosova (2005). Z městečka Kvítečkova se vydávají po proudu Okurkové řeky na šesti vorech, spletených z dutých rákosových stvolů. Na duhovém kapitánském voru, plovoucí akademii umění, plovoucí nemocnici, plovoucí kuchyni, plovoucí vědecké laboratoři i voru Šroubka a Vroubka. Proplouvají idilickou krajinou a přes divoké peřeje a zachraňují obyvatele vysušeného Kamenného města.

http://www.databazeknih.cz/knihy/neznalek-neznalek-v-kamennem-meste-56215

Text k perexu (na titulní straně blogů iDNES):

„KOLONISTÉ SE ZASTAVILI K PŘESNÍDÁVCE VE STÍNU KRÁSNÝCH VELKÝCH STROMŮ“. Ilustrace Julese Férata ke knize Julese Verna, Tajuplný ostrov.

Pokračování příště… (o sjíždění řek v dobrodružných knížkách a románech českých autorů)